Lachtan Cosimo v Řecku

Autor

Michaela Doležalová

Když jsem se o prázdninách ztratil, myslel jsem, že už ji nikdy neuvidím, že jsem nadobro uvězněn v cizí zemi s cizími lidmi. Ale pak jsem zjistil, že jsem se mýlil…

Jmenuji se Cosimo, jsem původem bílý lachtánek z továrny a právě pobývám na smetišti. Asi se ptáte, proč jsem použil slovo „právě“. Já jsem totiž dříve bydlel s mojí milovanou kamarádkou Tamarkou, hodnou a milou holčičkou.

Foto: Michaela Doležalová

Pokud si ji ještě dobře vybavuji, měla krásné kudrnaté vlásky s barvou podobající se půlnoční tmě, tmavě hnědé oči, ve kterých neustále jiskřilo, buclaté tvářičky s červenajícími se líčky a pěkně vykrojenou pusinku, která se neustále usmívala. Skoro každý den nosila na hlavě bílou čelenku s velkou puntíkatou mašlí, k tomu korálky ze zeleného filipínského dřeva a její oblíbené akvamarínové šaty s výšivkou, které jí splývaly až ke kotníkům.

To ona mě objevila ještě jako úplně malé škvrně ve starém obchůdku s hračkami, kde jsem se po vyrobení ocitl. Jen co mě uviděla na poličce mezi ostatními plyšáky, začala okamžitě křičet a povykovat, že přesně tohoto lachtánka musí mít. Rodiče ji sice zprvu přemlouvali, že si může vybrat ze spousty jiných hraček, ale ona pořád opakovala, že chce jenom mě a nikoho jiného. A tak jsem se dostal k ní domů, do Svárova, malé vesničky u Liberce.

Tam jsem bydlel asi rok, když jsme jednoho dne jeli do jakéhosi Řecka na dovolenou. Když jsem Řecko poprvé uviděl, nemohl jsem se na ně vynadívat, ty nádherné Athény, a to moře bylo tak… veliké! No prostě paráda! Celé dny jsme si s Tamčou hráli a koupali se v moři, které mimochodem bylo až protivně slané, ale přesto jsme tam pořád lezli. Když nadešel čas odjezdu, jen s těžkým srdcem jsem si uvědomoval, že už odjíždíme.

Jenže tu se stalo něco, na co nikdy nezapomenu! Těsně před odjezdem si Tamarka vzpomněla, že chce jít na záchod, a tak ho odešla s maminkou hledat, zatímco tatínek hlídal příruční zavazadla a mě, odloženého na lavičce. Pak to šlo ráz na ráz, letadlo už přistálo, byl čas nastoupit a v tom velkém spěchu mě nechali ležet na lavičce ve velké letištní hale! Najednou se celý můj svět zhroutil, už nikdy neuvidím Tamču ani českou krajinu!

Po nějaké době, co jsem tam tak ležel, mě náhle sebrala nějaká uklízečka a hodila mě do koše mezi smetí! Pak už si vlastně nic nepamatuji, všechno mám jen v mlhavých vzpomínkách. Pamatuji si jen to, že jsem se probudil na smetišti mezi odpornými odpadky.

A tam jsem zůstal až doteď. Pořád dokola tu přemýšlím, jak se to jenom mohlo stát, jak jsem se tu ocitl.

Jé, někdo sem jde! Ale ne! Je to nějaký hrozivě tlustý kluk s ušpiněným tričkem a roztrhanými kalhoty, který se odporně směje a dívá se přímo na mě! Najednou se ke mně těžkopádně rozběhne, popadne mě ušmudlanýma rukama, stiskne a odnáší neznámo kam.

Jdeme kousek po kamenité cestě a potom přeběhneme přes silnici k malému domku s velkými okny a pěknou předzahrádkou. Jakmile vejdeme do domu, ucítím, že tady mě nečeká nic dobrého.

Procházíme čistě uklizenou kuchyní až do pokoje, který se ani trochu nepodobá kuchyni, je přímo otřesný! Všechny stěny jsou pomalované, postel neustlaná a třešničkou na dortu je rozházené oblečení po celém pokoji! A co mi dělá! Tahá mě za ploutvičky, mačká a nakonec mi ustřihne moje milované fousky! Au, au, toto bolí! Když se na mě dosyta vydovádí, hodí mě ze schodů dolů a zavolá na kohosi, ať mě vyhodí!

Pak už si tedy vážně nic nepamatuji, někdo mě udeří do hlavičky a probouzím se až na jakési korbě auta rozlámaný, pomačkaný a špinavý! Vidím, že postupně projíždíme různými zeměmi, až mi dochází, že jedeme do mého milovaného Česka! Svitne mi malá naděje, že bych přece jenom mohl vidět zase Tamarku! Ano, je to tak, jsme v Česku! A navíc u Liberce poblíž Svárova! Je to snad sen nebo co? Najednou auto zastavuje a korba se naklání, až se vysype spolu se mnou na velkou hromadu písku. Písek mám všude, od hlavy až po ploutvičky! Nevidím bohužel žádné známé tváře, ale alespoň slyším svoji rodnou češtinu od místních zedníků. Jeden z nich mě znenadání zvedne a zvolá, že něco našel.

Najednou vidím kolem sebe spousty neznámých tváří až na jednu. Ano, je to on! Tamarčin tatínek! Usmívá se a říká ostatním, že patřím jeho dcerce Tamarce, která už mě oplakala a myslí si, že už mě nikdy neuvidí. Vezme mě do upracovaných rukou a jedeme autem až ke známému domu, domu, kde bydlí Tamarka! Když mě uvidí, radostně zvolá, bere mě do náruče a tiskne k sobě tak silně, že mě snad zadusí. Slibuje, že už mě nikde nenechá, že už budeme pořád spolu. Potom mi jenom vypráví, jak se jí po mně stýskalo, a jsme oba šťastní, že se zase vidíme.

To byly teda zamotané prázdniny, co myslíte? Pořád nemohu uvěřit, vážně to není sen? Ne, myslím, že není, vidím ji, slyším a hlavně cítím…

Michaela Doležalová, 8. ročník

ZŠ Benešova 585, Třebíč

Michaela Doležalová

Zobrazení: 5412

Hodnocení: 2.1 (338 hlasů)

Související články:

 

10. 10. 2011

 
 
Vyhledat:
«
0/0
«
Příspěvky do diskuze mohou zasílat pouze přihlášení uživatelé.

Michaela Doležalová

Zobrazení: 5412

Hodnocení: 2.6 (159 hlasů)

 

10. 10. 2011