Mrazivá zimní noc

Autor

Johana Timplová

 Začala mrazivá zimní noc. Vše potemnělo, ale bělostný sníh jakoby světélkoval do šera a třpytil se pod hvězdami. Vítr si pohrával s větvemi stromů politých sněhovou polevou. Občas nějaká větev svůj tanec přehnala a zbavila se svého závoje.

Zem pokrývá ledová krusta, víličky zimy se na ní snášely, bouchaly o sebe bruslemi a pak se na nich proháněly po čistém, jiskřivém zrcadle. Utvořily kruh a začaly se točit dokola. Stromy tleskaly baletkám na námraze, víličky se uklonily a usmály se.

Někde poblíž se ozvalo křupnutí a tiché našlapování tenkých nožiček. Víličky zimy si sedly a znehybněly. Stromy se zastavily. Divadlo skončilo. Z lesa vyšla laň. Zvědavě pozvedla hlavu a chvíli krajinu pozorovala, dokonalá, ledová socha od slavného umělce. Lesklé oči protínaly tmu a několikrát se od nich odrazilo světlo žároviček na Vánoce od vesnice, byly jako baterky, zasazené do hlavy nevinného zvířete. Laň pomalu, velmi pomalu stočila pohled k horizontu a v tom okamžiku, jako kouzlem, vše utichlo. Víličky poznaly, že jim nehrozí žádné nebezpečí, zvedly se a hedvábná ručka větříku je přenesla dál na lesklé zrcadlo, kde pokračovaly ve svém vystoupení. Několik jich udělalo piruetu, zbytek už odpočíval. Měsíc na obloze sledoval, jak příroda v noci ožila a bělostnými, skoro průhlednými paprsky vyznačil lani cestu. Víličky se uklonily a stromy jakoby mávaly na rozloučenou. Laň se rozešla vstříc lesu. Bylo ticho, jen zdálky bylo slyšet zpěv dětí, které si ještě užívaly venku. Krajina také zpívala, ale nikdo ji nemohl poslouchat. Starý smrk na prahu cesty se ujal basy a jeho menší chráněnci housliček. A vločky sněhu byly sborem. Baletky se znovu roztancovaly. Zimní představení začalo. Ovšem bez diváků. Sněhulák s nosem z mrkve a dvěma větvičkami v rukou dirigoval. Veverka, která právě vyběhla na pole, byla první přihlížející. Ale možná i poslední… kdo ví? Sněhulák na ni volal, ať se nebojí, ať jde blíž. A všechny kopce a domky pod sněhovou peřinou, třpytivé jako diamanty, majestátní a úchvatné a stejně famózní, jako lákavá hudba pro nikoho, se teď zdály jako vnitřek toho nejkrásnějšího divadla, jaké kdy bylo postaveno. Vánoční světélka, která jej zdobila, se stala obrovskými lustry z nejdražších křišťálů, celé pozlacené, až oči přechází. Vzduch už není tak těžký a ledový, je i zřetelně slyšet šustot sametu, který je potažen přes sedadla, na kterých nikdo nesedí. Věčná škoda.

A pak vše dohrálo svou zimní píseň. Smrk odložil basu, smrčky své housličky. Víly a skřítkové přestali zpívat. A znovu to byla jen obyčejná krajina, celá oblečená v bílé, nikterak k podivení a už vůbec ne k pozorování.

Ale proč ne?

 

Johana Timplová,  8.B, ZŠ Komenského Týnec nad Sázavou

 

Johana Timplová

Zobrazení: 7679

Hodnocení: 2.1 (513 hlasů)

 

19. 4. 2013

 
 

Mrazivá zimní noc

Autor

Johana Timplová

Vyhledat:
Ulyana Piskunova - To je pěkný8. 5. 2013 14:21 

Lépe bych to nenapsala...:)

«
1/1
«
Příspěvky do diskuze mohou zasílat pouze přihlášení uživatelé.

Johana Timplová

Zobrazení: 7679

Hodnocení: 2.5 (201 hlasů)

 

19. 4. 2013