Plyšáčkovy prázdniny

Autor

Vendula Schmidová

Ahoj! Já jsem Modrásek a jsem svíticí medvídek. Mám světle modrou barvu a černý čumák. Chci vám vyprávět příběh, který se mi stal o letošních prázdninách.

Bylo to tak: Ve třetím týdnu po začátku prázdnin jsem se těšil na nějaké opravdové dobrodružství. Pamatuji si jen, že jsem se tolik těšil, že jsem si příliš nevšímal ostatních kamarádů v pokojíčku. Byl jsem zasněný, s nikým jsem se nebavil a pořád jenom přemýšlel a přemýšlel… A jednou mě z toho přemýšlení začala bolet má plyšová hlavička. Lehl jsem si do Vendulčiny postele a usnul jsem. Venda je totiž holčička, které patřím. V hlavě mi naskočil sen…

Sedím na sedačce, dívám se na film v televizi a tu slyším Vendinu maminku: „Vendo, sbal si kufr! Zítra vyrážíš do tábora.“ Já jsem se vám tak zaradoval a běžel jsem se rozloučit s kamarády v pokojíčku. Druhý den jsem nedočkavě čekal na sedačce, až si pro mě Venda přijde a pojedeme spolu. Měl jsem dlouhou chvíli a pořád jsem se díval na hodiny. Zrovna odbila jedna hodina a tatínek na Vendu zavolal: „Jedemééé!“ Venda sešla ze schodů a šla se rozloučit s bráškou Honzíkem a s maminkou. Potom se šla obout a sednout si do auta.

V tu ránu jsem si uvědomil - ona mě tady zapomněla! Byl jsem smutný a začal jsem plakat. Všechny hračky se mě ptaly, proč pláču. A já na to: „Venda mě tu zapomněla.'' Knížky, auta i ostatní hračky mě utěšovaly, že to nebude tak zlé. Ale já začal tolik plakat, až jsem se probudil z toho příšerného snu.

„Uf, uf, uf, už jsem se lekl, že je to pravda!'' Bylo ráno, zrovna den, kdy jela Venda na tábor. Přál jsem si, aby ten sen, který se mi zdál, nebyl skutečný. A taky že nebyl. Hned, když Venda vešla do obývacího pokoje a vzala mě do náruče. „Tak pojď, je čas vyrazit,“ usmála se na mě a položila mě do kufru. Vůbec jsem sice v té tmě nic neviděl, ale byl jsem rád, že jsem nezůstal doma.

Za pár hodin mě Venda vytáhla a položila na malou postel. Na tábor přijela také Vendina nejlepší kamarádka Bára, která si s sebou přivezla také plyšáčka. Jmenoval Bobík a hned jsme se spolu skamarádili. Téměř každý večer kolem nás lezli nějací tvorové, kterým holky říkaly slimáci. Byli hodní a dalo se s nimi povídat, ale někdy byli příliš urážliví. A to s nimi pak nebyla žádná řeč!

Ty dva týdny utekly jako voda a všechny děti se už těšily, až si pro ně přijedou rodiče. I já jsem se těšil. Na koho? No přece na kamarády v pokojíčku, až jim budu vyprávět o všem, co jsme s Vendou na táboře prožili.

Vendula Schmidová, 5. ročník

ZŠ Komenského v Bílovci

Vendula Schmidová

Zobrazení: 5619

Hodnocení: 2.1 (348 hlasů)

Související články:

 

26. 10. 2011

 
 
Vyhledat:
«
0/0
«
Příspěvky do diskuze mohou zasílat pouze přihlášení uživatelé.

Vendula Schmidová

Zobrazení: 5619

Hodnocení: 2.6 (179 hlasů)

 

26. 10. 2011